Do emailové schránky dostáváme všelijaké nabídky; některé zajímavé, některé nikoliv. Když nám ale zhruba před týdnem představitel Cenegy Czech, Chalid Himmat, navrhnul, abychom si v jejich sídle vyzkoušeli preview verzi Mafie 2, ihned jsme věděli, že se jedná o nabídku, která se prostě a jednoduše neodmítá. Po delší době se tedy redakce webu měla sejít v hlavním městě, tentokrát během brzkého středečního rána, aby se včas mohla přesunout do místa vzniku české lokalizace naší modly.
Když jsme překonali několikahodinovou únavnou cestu z Českých Budějovic a ze Stříbra u Plzně, oddali jsme se, nyní již společně, městské hromadné dopravě, která nás z autobusového nádraží bez problémů dovezla až na místo určení v městské části Praha – Košíře (díky rekonstrukci u stanice metra Anděl jsme si sice chvíli nebyli jistí, kudy máme pokračovat, naštěstí nám ale pohotově poradil poblíž stojící ukrajinský dělník :)). Ocitli jsme se před rozsáhlým komplexem, který si nic netušící člověk může snadno splést s věznicí. Orientační plán ovšem navzdory všem pochybnostem dával vědět, že jsme tu správně. Vrátný nás následně odkázal do horní části areálu a tak nám nezbývalo nic jiného, než absolvovat malý výšlap (holt nic není zadarmo :)). Vydavatel Mafie 2 pro Českou republiku má vyhrazenu nenápadnou budovu, jak svou velikostí, tak svým umístěním, které zdejším zaměstnancům jistě zaručuje absolutní klid na práci.
Pracovní tempo se v dobu, ve kterou jsme překročili práh sídla jednoho z českých herních vydavatelů, zvolna dávalo do pohybu. My jsme zatím, mírně nervózní z toho, co nás čeká, byli uvedeni do sklepní zasedací místnosti (mimochodem, takto originální umístění jsme snad v žádné firmě ještě neviděli). Té dominovala velká LCD televize, toho času připojená k počítači, jemuž na harddisku spokojeně vrněla ona ukázková verze Mafie 2 (bohužel v anglickém jazyce), určená pro nabažení zvídavých novinářů. Po několika málo minutách, během kterých probíhalo odblokovaní nutné ke spuštění hry, dávající nám s jistotou vědět, že nepovolaný by si ji opravdu nezahrál, je vše připraveno a my se tak můžeme ponořit do fantastické atmosféry Empire Bay se vším, co k tomu patří.
K dispozici jsme měli čtyři kapitoly; dvě odehrávající se v depresivní zimě čtyřicátých let a dvojici, která se naopak odehrávala v opoznání pozitivnější atmosféře let padesátých, kdy už je celé Empire Bay prozářené slunečními paprsky. Hned po otevření graficky vyvedeného hlavního menu, které se do vydání plné verze s jistotou ještě dočká menších úprav co do počtu položek, jsme si oddechli nad skutečností, že se nám vývojáři nechystali proti naší vůli odhalit další část příběhu. Všechny mise, ke kterým jsme měli přístup, byly v minulosti součástí rozličných prezentačních akcí a je o nich bohužel veřejně známo téměř vše. Hraní jsme začali první položkou v nabídnutém seznamu, konkrétně druhou kapitolou. Ta vypráví o Vitově návratu z války v Evropě a je nazvaná „Home, Sweet Home“. Svou neopakovatelnou atmosférou nás pohltila scénka přijíždějícího vlaku na nádraží, ze kterého mezi ostatními cestujícími vystoupí i náš hlavní hrdina, nedělající si žádnou iluzi, že by na něj snad někdo čekal a zároveň přemítající, že bude určitě ihned po rekonvalescenci ze svého zranění, poslán zpět na frontu. Alespoň v jedné své domněnce se v tom momentě mýlil – po rameni ho poplácá starý přítel Joe. Přesto, že se Vito těší domů za svou matkou a sestrou, neodmítne pozvání na skleničku dobré whisky. Po projížďce nočním městem, při které můžete sledovat veškeré dění pomocí otáčení kamery (ano, i my jsme byli svědky auta, jehož řidič si neporadil se zledovatělým povrchem silnice a skončil „opřený“ o strom) a po následném popití v baru, při kterém nám Joe slíbí, že obstará potřebné papíry, abychom se již nemuseli vracet do války, konečně dostáváme ovládání do ruky.
Naše první kroky směřují do bistra Stella’s Gyros, kde jsme se rozhodli doplnit síly prostřednictvím sendviče. Vyzdvihnout musíme výbornou animaci jídla, které vám rozhodně jen tak nezmizí mezi prsty, jako jsme to měli možnost zhlédnout u jiných titulů. Sotva jsme si stačili utřít ústa do ubrousku, zapovídala se s námi jak prodavačka za pultem, tak později také půvabná žena, podle všeho Vitova nápadnice z doby před narukováním do armády. Stará láska ovšem nerezaví a poznáváme, že to mezi těmi dvěma jiskří i po letech. Co ale čert nechtěl – zmiňovaná žena se během jeho pobytu v zámoří vdala. Po tomto zjištění, okamžitě hatícím všechny plány, které mohl Vito mít, se vydáváme zpět do venkovní plískanice. Za doprovodu vánoční písně „Let it Snow“ jsme se jali konečně navštívit náš domov. Vojenský kufr, nesoucí v levé ruce, dost zpomaloval tempo naší chůze, takže jsme ke vstupním dveřím dorazili o něco později, než by to pravděpodobně bylo možné bez něj. Během krátké cesty jsme ještě minuli skupinku výrostků házející sněhové koule do okna, či vyplašenou kočku na parapetu. Maminka, nevěřící svým očím, že se její syn přes všechny pochyby přeci jen vrátil syn živý a zdravý, nás srdečně přivítala, v závěsu následována sestrou Francescou. Po vydatné italské večeři a pokárání od starostlivé matky, že bychom s Joem neměli raději vůbec vybavovat, jsme zamířili složit hlavu do našeho pokoje, který nás ohromil neuvěřitelnou mírou detailů (např. plakáty nad postelí či názvy knih v polici byly bezvadně čitelné).
Druhý den už byl ve znamení mnohem větší akce. Ihned po opuštění domu jsme byli svědky strkanice Francescy s lichvářem, kterému rodina dlužila nemalý finanční obnos. Jako správný starší bratr vstupujete do názorové výměny s cílem, ochránit svoji mladší sestřičku, což se chlapíkovi samozřejmě nelíbí. Přichází tedy čas na vaši vůbec první bitku ve hře. Pomocí několika dobře mířených úderů a následného komba v podobě kopu jsme nepřítele nadobro zpacifikovali. Sestříčka nám poté se slzami v očích prozradila, kolik, že to vlastně musíme zmíněnému lichváři vrátit.
Dle našeho názoru je bojový systém opravdu intuitivním zážitkem, který umocňuje skvělá kamera. I tak ale bude ze začátku potřeba trocha cviku a trpělivosti – ta se vám s postupem času vrátí stále více a více efektivnějšími a rychlejšími souboji. Trochu nás ovšem mrzel fakt, že není možné nepřítele tzv. „dodělat“ na zemi, aneb vždy musíte počkat než vstane, abyste mohli pokračovat v pěstním souboji, což sice není úplně logické, ale na druhou stranu jsou dodržovány zásady „fairplay“..
Naše další cesta automaticky vede za Joem, který by nám již mohl poradit, kde rychle a s jistotou přijít k potřebným penězům. Do jeho bytu se vydáváme po svých, díky mapě se ujišťujeme, že cesta zabere jen pár minut. Na rohu zkoušíme pořídit noviny od pouličního prodavače, bohužel neúspěšně. Za pár okamžiků vstupujeme do činžáku, kde náš kamarád bydlí. Na schodech se ještě ptáme nepříjemné uklízečky, která nás, ač nerada, nasměruje tam, kam se chceme dostat. Joe nás pozve dál, přičemž si neodpustí vtipné gesto směrované zmíněné uklízečce.
Prohodíme pár slov a poté společně odcházíme vyzvednout slíbené papíry k Giuseppemu. Přesto, že má náš starý přítel o řidičských zkušenostech Vita velké pochybnosti, po chvilce přemlouvání nám do rukou svěří svého plechového miláčka a my se tak dostáváme k vytouženému řízení. Zde jsme si poprvé ověřili, že jízda na zledovatělé vozovce není žádná sranda; vůz se ve vyšších rychlostech velmi snadno dostane do smyku a udržet ho ve správném jízdním pruhu není nic lehkého ani při nastaveném arkádovém stylu jízdy. Po několika bouračkách či přejetých chodcích přeci jen dorážíme na místo (chudák Joe, oprava těch promačkaných plechů asi bude stát pořádný balík). Starší chlapík s knírkem nám předává zmíněné listiny, zatímco si kupujeme sadu paklíčů, abychom se v budoucnu mohli do aut dostávat elegantnějším způsobem (pokud trpíte nedostatkem času, například při honičce s policií, můžete sice vyrazit okénko, strážce zákona tím ale moc nepotěšíte). Následuje hrstka neúspěšných pokusů, které doprovázejí sprostá slova z našich úst, když se asi po čtvrté v poslední fázi páčení překlikneme, což znamená nutnost opakování velké časti procesu. Nakonec se ale v momentě, kdy už začínáme ztrácet trpělivost, zdaří, máme vyhráno. Naposledy poděkujeme Guiseppemu a odcházíme pryč. Venku stojí pěkný bílý bourák a nám se nabízí vyzkoušet si na ostro, co jsme se právě pracně naučili. U krádeže jsme ovšem vyrušeni dotěrnou policií, a proto se dáváme na útěk. Jen tak tak se dostáváme mužům zákona ze spárů, obíháme blok, čímž se pronásledovatelů, kteří se nechtějí nadměrně zapotit kvůli dvojici hejsků, zkracující si svůj volný čas kradením aut, ztrácíme, rychle nasedáme do vozu a ujíždíme z místa činu. Pro jistotu ještě raději zajedeme do lakovny, abychom se zbavili veškerých nepříjemností, které by mohly nastat. Nemáme bohužel moc peněz a tak můžeme na nějaké velké úpravy zapomenout, měníme pouze poznávací značku, což v tu chvíli stačí.
Dále vyrážíme za automechanikem Mikem Burskym, který pro nás snad bude mít nějaký melouch. Cestou raději zapínáme omezovač rychlosti (ten funguje podobně jako v prvním díle, navíc se umí přizpůsobit skutečné povolené rychlosti) a ničím nerušeni přepínáme mezi třemi stanicemi rádia, na tváři nám vzápětí vyčaruje radostný usměv píseň z prvního dílu Mafie.
Cesta k Mikovi není zrovna krátká, opět si při ní ověřujeme, že se řízení oproti předešlému dílu hry dostalo na úplně jinou úroveň (v tom dobrém slova smyslu). Bohužel nám nezbyl čas na vyzkoušení simulačního módu, což teprve musí být ten správný požitek z jízdy :). Rozhodně ale neplatí, že ten, kdo se spokojí s arkádovým, si neužije zábavného poježdění. Když se za doprovodu klidné hudby s válečným podtextem dostaneme na místo určení, Mike naší nabídku pomoci se sháněním „nedostatkových“ automobilů ocení. Domlouvá se s námi na krádeži prvního bouráku, ještě než se pro něj vydáme, se nám poprvé do ruky dostává střelná zbraň. Využijeme poblíž stojící vrak na vyzkoušení naší mušky – stačí jedna dobře mířená rána do nádrže, auto efektně exploduje a je po tréninku.
Vyrážíme pro zmíněné vozítko, mapa ukazuje, že by se mělo nacházet nedaleko v černošské čtvrti. Po pár minutách jsme na místě, přelézáme plot a ocitáme se na dvorku, kde stojí naše kořist. Zdánlivě jednoduchý úkol se ale komplikuje, zdejším obyvatelům se totiž nápad s rozkrádáním jejich majetku nezamlouvá, což nám dávají velice zřetelně najevo zahájením palby. Pro začátečníka se opět jedná o nemilé překvapení, protože na používání systému krytí, které je téměř nutností, si je samozřejmě potřeba zvyknout. Válečný hrdina Vito si ale s nepřáteli nebere žádné servítky, po pár minutách už leží na zemi v kalužích krve a my si jdeme vyzvednout stříbrného sporťáka, stojícího opodál. Ke slovu se opět dostává páčení zámku (přeci si nebudeme hatit vynaloženou práci rozbitým okénkem), to už se nám ale zdá být o poznání jednodušší. Vydali jsme se zpět k našemu momentálnímu zaměstnavateli, zkoušející rychlost, kterou je auto schopno vyvinout. Současně však nebylo lehké zachovat ho v dobrém stavu, párkrát jsme na sebe svým agresivním stylem jízdy dokonce upozornili i policii.
Automechanik Mike nakonec (k našemu velkému údivu) zásilku přijal, nehledě na stav, v jakém jsme ji doručili. Tímto pro nás byla mise, která posloužila jako herní tutorial (samostatně ho, jako v prvním díle, nehledejte), prakticky dokončena. Zbývalo už jen, vrátit se zpět do Joeova bytu, kde jsme se osvěžili ledově vychlazeným pivkem z lednice a pak si už jen dopřáli trochu odpočinku na kanapi.
Po dokončení mise jsme byli vráceni do hlavního menu, kde jsme pokračovali pátou kapitolou, nazvanou „Buzzsaw“. Při odchodu se potkáváme s Joeovou prostitutkou, která s ním pravděpodobně často tráví večery. Gentlemansky jí pomáháme do kabátu, trošku s ní zaflirtujeme, pak je ale čas vyrazit do ulic. Házíme na sebe tedy koženou bundu, která visí ve skříni, a vyrážíme vstříc mrazivému dnu. Hned na úvod vidíme známou scénku, kdy zmiňovaná prostitutka zaviní dopravní nehodu, při které rozzuří agresivního řidiče jedoucího za ní. Rozhodneme se lehké dívce pomoci, což ale nejspíš nebude povinné. Levý hák, pravý hák a násilník už leží bezvládně na zemi, nám se následně dostává zasloužené odměny v podobě několika příjemných objetí, nabídky na příjemný večer u slečny doma a pár desítek dolarů k tomu. Chlápek se stále nehýbe, bereme se tedy jeho auto (už ho stejně asi nebude potřebovat) a odjíždíme na sjednanou schůzku do blízkého klubu, kde se dozvíme detailní plán mise.
Zde je nám představena nová postava, která v příběhu sehraje důležitou roli – Henry. Dále dostáváme úkol, vyzvednout potřebné náčiní u podomního překupníka zbraní Harryho, vysloužilého, jednookého válečného veterána, se kterým si Vito velice dobře rozumí. Není ale zrovna vhodná doba na dlouhé klábosení, čas neúprosně běží. Do rukou popadáme velkou bednu s německým těžkým kulometem MG 42 a pomaličku se pod tíhou zbraně vláčíme do auta. Tato zdánlivá maličkost celé misi velkou měrou dodává na reálnosti, potřebná výbava se prostě jen tak neobjeví tam, kde ji zrovna potřebujete, navíc zatíženi několika desítkami kil pravděpodobně nepoběžíte. O misi se více nebudeme rozepisovat, každý z vás si totiž bude moci „Buzzsaw“ zahrát v uživatelském demu, které je tu co nevidět (přesněji 10. srpna). V něm se můžete těšit na pořádnou porci akce!
O poznání zajímavější (a také méně mediálně provařená) je třetí mise v nám nabídnutém pořadí – Balls and Beans. Vaším úkolem je sledovat a následně se zbavit jednoho z vysoce postavených mafiánů Empire Bay, kterého raději nebudeme jmenovat, abychom vás neochudili o překvapení. Po pár minutách čekání náš cíl konečně vychází z restaurace, před kterou netrpělivě hlídkujeme, nasedá do nablýskaného kabrioletu a odjíždí, načež ho začínáme sledovat, samozřejmě co možná nejopatrněji, aby si nás nevšiml. Úkol není obtížný, musíte akorát vytipovat ideální vzdálenost, ve které se za mafiánem budete držet, abyste nebyli moc daleko, ani moc blízko. Obtížnost, na kterou jsme hráli my, nám dovolovala se relativně dost vzdálit, stejně jako přiblížit – nejspíše se to tedy bude s jinak nastavenou obtížností měnit. První pokus nám bohužel nevyšel, v prudké zatáčce jsme se nestačili vyhnout protijedoucímu nákladnímu vozu a sledovaný byl rázem ten tam. Při druhém pokusu už jsme si ale dávali větší pozor na cestu a první část mise, po které následovalo automatické uložení (sami hru ukládat nemůžete, stejně jako v prvním díle), jsme úspěšně splnili.
Cíl bohužel zajel do dobře střežené budovy, konkrétně na jatka, do kterých pochopitelně nebylo možné napochodovat hlavními vraty. Rozhlédli jsme se tedy po okolí, pokusili se prohodit pár slov s namol opilým vágusem motajícím se poblíž, a vyrazili hledat alternativní vchod. Po chvilce objevujeme starou kanalizaci, do které se sice Vitovi moc nechtělo, ale neměl na výběr. Zrezivělá vrata blokující nám cestu naštěstí nekladla velký odpor a my tak mohli vstoupit do smrduté šachty. Po několika krocích temnými útrobami kanálu se na nás ještě ke všemu zřítila část splašek, která Vita umazala od hlavy až k patě (věřte, že puch byl téměř cítit i za monitory :)). Nedalo se ovšem nic dělat, úkol zněl jasně, a tak jsme chtě nechtě museli pokračovat v jeho plnění. Po chvíli cesty nevábným prostředím se naštěstí objevil vytoužený žebřík – konečně cítíme čerstvý vzduch! Nedostává se nám ovšem ani chvilka odpočinku. Zavětřil nás totiž hlídací pes motající se opodál (naštěstí ho od nás odděloval plot), který nás málem prozradil. Díky našemu pohotovému zaplutí za kontejner jsme ale naštěstí zůstali neobjeveni. Následovalo pěkné zpestření v podobě plížení se po jatkách, kdy jsme museli využívat každý stín, a dobré načasování (po komplexu se motali řezníci, ale také ozbrojené stráže). Nakonec jsme se, celí nervózní, úspěšně dostali až k cíli, kde se ovšem celá věc trochu zkomplikovala. Tady ale vyprávění zastavíme a necháme zbytek akce na vaší vlastní fantazii, protože vás opět nechceme připravit o překvapení. Určitě jsme opět byli dosyta proškoleni ve střelbě a krytí, občas chybělo pramálo k Vitově zabití, což by znamenalo nutnost opakovat podstatnou část mise znovu.
S poslední misí, kterou jsme si ono středeční dopoledne mohli vychutnat, nesoucí název „Room Service“, se novináři setkali již na loňském, březnovém press-eventu v Brně. Důležitost zadaných úkolů oproti těm, plněným během dobrodružství na jatkách, nijak nepoklesla. Nyní se musíme zbavit bosse jedné z mafiánských rodin, Clementeho. Ten se má podle informací našich zdrojů účastnit schůzky v městském hotelu, což vytváří výbornou příležitost pro jeho likvidaci. Podle plánu se s Joem převlékneme do uniforem tamních uklízečů a během předstírané práce na krášlení interiérů namontujeme do místnosti, kde má schůzka probíhat, bombu. Odvoz nám má dělat mladičký gangsterský „wannabee“ Marty, celý natěšený na trochu akce. Z pochopitelných důvodů před ním tedy naši dva přátelé chtějí utajit co nejvíce informací, které z nich budoucí řidič cestou do hotelu vytrvale tahá.
Jak probíhá mise asi z velké většiny opět víte – Clemente výbuch nastražené bomby přežije jen proto, že byl zrovna na záchodě, podaří se mu prostřílet se ven a my ho musíme pronásledovat. Nevíme sice proč, ale v preview, které jsme hráli, úplně chyběla část, kdy musíme Clementeho dohonit, kterak ujíždí v autě. Kdo ví, možná se v tuto dobu ještě mírně upravuje. Rozhodně jsme si ale všimli menších rozdílů oproti tomu, jak mise vypadala zhruba před rokem – Vito s Joem mají tentokrát na hlavách slušivé modré čepice, jakožto součást uklízečské uniformy, v rukou nesou kbelíky a pod nosy mají falešné kníry, to aby si byli jistí, že je opravdu nikdo nepozná. Jedná se o malé detaily, které ale opět zlepšují celkový dojem při hraní.
Tímto jsme se dostali na konec poskytnuté části příběhu, ve zbylém čase jsme si ještě kousek mise v hotelu zopakovali. Pokud bychom měli shrnout celkové dojmy do několika vět, nebude to vůbec nic lehkého. Bez nadsázky ovšem tvrdíme, že nás ihned po usednutí za onu LCD televizi, v ten čas sloužící jako monitor, absolutně uchvátila atmosféra města a všeho, co je v něm obsaženého. Od jízdního a destruktivního modelu, přes střílení a pěstní souboje, až po vtipné dialogy. Nadšeni jsme rovněž byli z optimalizace hry, která na poskytnuté sestavě, oficiálně nesplňující hardwarové nároky, běžela téměř plynule. (Dual Core procesor 2,50 GHz, 4GB RAM, Nvidia GeForce GTS 250). Navíc jsme hráli jen na rozlišení 1024×768, ale vůbec nebylo znát, že by na tom detailnost grafiky nějak výrazně trpěla.
Samozřejmě, vždy je co zlepšovat, hodně věcí nejspíš šlo udělat jinak – bitky se nemusely ovládat myší, místo autem jsme se na místo určení mohli občas dopravovat nadzemkou. Pokud ale budeme hru brát jako celek a nebudeme v ní až přehnaně hledat chyby, třeba i tam, kde nejsou, myslíme, že budeme na konci srpna více než spokojeni. A navíc, jen z textu se to nedá plně pochopit, to se musí jednoduše zažít.
Co se redakci na hře líbilo a nelíbilo?
MrCrazy:
Osobně bych určitě ocenil atmosféru města a dialogy mezi postavami, které mě nejednou rozesmály (u některých jsem ale dost zvědav, jak se povede jejich překlad do lokalizovaných verzí, zejména do češtiny :), každý jazyk má přeci jen svá specifika a bojím se, že to, co nám přišlo v originálu vtipné, se může ztratit v překladu). Z věcí, co se mi naopak nelíbily, jmenuji nemožnost koupit si u prodavače na ulici nebo v trafice noviny, naskriptované události (např. bouračka do stromu či přelet bombardérů ve druhé kapitole) se také nemění, takže to celé asi již nebude při opakovaném hraní tak záživné.
Alien:
Nejvíce jsme si asi užíval jízdu autem ve slunci prozářeném Empire Bay za doprovodu dobového rock and rollu – to je prostě něco, co musíte zažít na vlastní kůži. Zapomenout nesmím ani na velmi zábavné přestřelky a zdařilý systém krytí, na který si zvyknete po pár minutách hraní. A co se mi na hře nelíbilo? Rozhodně nemožnost využít jiný dopravní prostředek než je auto (ano, možná bychom nadzemkou nejezdili často, ale na realitě by to určitě přidalo). Dále se mi nezamlouvá, že při opakovaném hraní již víte, odkud na vás nepřátelé vyběhnout, čímž se postupně vytrácí moment překvapení (podobně jako u nascriptovaných událostí).
Děkujeme Ceneze za jedinečnou příležitost, vyzkoušet si Mafii II na vlastní kůži.