Vietcong 2

Pokud jsem v dobách, kdy jsem probíral první Vietcong, používal samé superlativy, snad mi dáte za pravdu, že jsem k tomu měl hezkou řádku opodstatněných důvodů. Ať už bychom se bavili o atmosféře, kterou nám první díl Vietnamské válečné ságy nabídl, nebo snad o peprných hláškách a naprosto uvěřitelných charakterech, které jsme potkávali na každém kroku. Hra jednoduše tvořila skvělý celek, který každý fanoušek českých vývojářských studií hltal každým coulem. Kdo by přeci zapomněl na strhující procházky hustou komunistickou džunglí, kde na Vás v půli cesty čekalo ozbrojené komando Vietcongu? Nebo snad na P.J. Deforta s rádiem na zádech, který se za každé situace snažil spojit bojiště se základnou Nui Pek, což samozřejmě doplňoval peprnými hláškami, v kterých by si s ním zadal jen málokdo? Správně, zapomenout se na ně nedá. Hoďte je alespoň za hlavu, protože přichází Vietcong 2. Hra, která nenabídne zhola nic z toho, co jsme tak hluboce obdivovali u předchozích her Illusion Softworks (potažmo Pterodonu). Současně s ním také přichází můj první, troufám si říct velice kritický článek, za který se ovšem vůbec nestydím.

img1
„Copak to tu máme?“

Už jsem se myslím zmiňoval o nepsaném pravidlu, podle kterého po úspěšném produktu přichází pokračovatel. Jeho úloha ale není vůbec jednoduchá. Je mu totiž kladeno za cíl být odlišný, avšak nejméně stejně úspěšný, jako tomu bylo v minulosti u jeho „sourozence“. Očividně si stejný cíl kladli i vývojáři v Pterodonu, když začali na Vietcongu 2 pracovat. Někdy v roce 2004 ještě ale samozřejmě nemohli vědět, jak celé jejich snažení nakonec dopadne. Chyby, jež budu hře po zbytek celého článku vyčítat, můžeme přičíst mnoha faktorům. Jako nejpalčivější z nich bych ovšem označil časovou tíseň, ve které se vývojáři nacházeli. Od svého vydavatele, kterým již tradičně bylo opět Také Two Interactive, totiž dostali šibeniční termín. Hra musela být hotova v průběhu jednoho roku, vydána pak nejpozději do konce roku 2005. Pokud mne tedy moje počty neklamou, dostali čeští tvůrci na vývoj, vyladění a kompletní dokončení jen a pouze jediný kalendářní rok, na jehož konci se musela hra objevit v přebalech na pultech obchodů.

Máme tedy za sebou první (a to velice zásadní) problém Vietcongu 2. Pokud ale jste pouhý hráč, který si chce prostě jen postřílet pár virtuálních nepřátel a o kvality hry se předem nezajímá moc valně, asi Vám problémy s vydavatelem budou v prvotní fázi ukradené. Vy přece uvažujete o koupi hry, u které chcete strávit nějakou tu hodinu. Minimálně by Vás pak tedy měly zajímat hardwarové nároky, které po Vás budou požadovány. Ano, řeknete si. Na dnešní dobu stoprocentně snesitelné. To je možná pravda, jenže – hra vyšla před necelými čtyřmi lety, kdy úroveň počítačových komponent a s nimi spojená cena byla úplně jinde, než dnes. Trocha osobní zkušenosti – jakožto veliký fanoušek prvního Vietcongu, jsem pokračovatele očekával netrpělivě. Když se mi DVD konečně dostalo na stůl, samozřejmě jsem ihned instaloval, zvědavost mě v tu chvíli ovládala. Bez problému jsem splňoval doporučené hardwarové požadavky, ale po nainstalování jsem snad ani nechtěl věřit vlastním očím. Všudypřítomné zasekávání, nízké FPS, grafické problémy (objekty měly jinou barvu, než mít měly – např. sytě fialová vana)… To jsou bohužel domény druhé poutě do pekla války. A pokud tedy nastane válka i u Vás doma, až zjistíte, že optimalizace je naprosto nevyhovující (velice mírně řečeno), nedivte se. Problém opravdu nebude na Vaší straně.

Trošku odbočím od kritiky, protože je potřeba si na chvíli odpočinout. Popíšu tedy to, co uvidíte, pokud se Vám konečně podaří hru nainstalovat a záhadným způsobem se vypořádáte s optimalizačními problémy. Věc, která se v žádném případě nedá vytýkat ani tomuto omylu, jak bych Vietcong 2 nazval, je fantastický soundtrack. Hudba je dobová, zapadá do kontextu, a přesně vystihuje tehdejší náladu. Nezřídka kdy jsem si měl dokonce nutkání začít  zpívat.

img15
„Všechny vás dostanu!“

Co Vám pravděpodobně padne do očí hned následovně, je přítomnost dvou kampaní. Ano, je to tak – hrát můžete jak za amerického vojáka, tak také za příslušníka partyzánských jednotek Severního Vietnamu, který v rukou třímá vyleštěný samopal AK-47, na hlavě samozřejmě nechybí typická bambusová čepice. Když už jsme u těch kampaní, pojďme se blíže podívat na děj.

Americká část kampaně, která je dostupná hned od začátku, se prakticky celá točí okolo jedné z nejznámějších akcí NVA – ofenzívy Tet. Celý incident, který několikaměsíční bitvu rozpoutal, se odehrál na konci ledna roku 1968. Byl to den, kdy se podle čínského kalendáře (promiňte, pokud se mýlím, moc se v něm nevyznám) slavil příchod nového roku. Americké jednotky, společně s armádou Jižního Vietnamu slavily. A dohodnuté bylo dokonce i dočasné příměří, které mělo zaručit, že bujaré oslavy nevyruší nečekaný výstřel z palné zbraně. Jenže zdání klame. Ozbrojené síly „Severu“ svojí úmluvu o neútočení porušily a zaútočily ve chvíli, kdy by to čekal jen málokdo. Uprostřed všeho toho veselí byste jen těžko hledali amerického vojáka, který má u sebe svoji zbraň. Toho si komunisté byli moc dobře vědomi a právě proto útok zahájili. Hlavní vlna se vrhla na město Hue, kde se později bolševikům podařilo obsadit císařský palác. Menší útoky byly ovšem zaznamenávány po celé zemi. Cílem bylo jediné – dobýt Saignon a válku vítězně ukončit. To se nakonec nestalo, Spojené státy Jižní Vietnam ubránily, na politické úrovni se ovšem jednalo o vítězství Severu. Americká veřejnost totiž právě díky Ofenzívě Tet radikálně změnila své postoje vůči válce, což později vedlo ke stažení americké branné moci z konfliktu.

Připadal Vám předchozí odstavec jako nějaká školní dějepisná lekce? Pak vězte, že to byl záměr. Většina věcí ve hře se totiž točí právě okolo historických faktů, věci jako hratelnost, zmiňovaná optimalizace nebo atmosféra, šly stranou. Pryč jsou pochůzky skrz džungli, pryč je stopař, který Vás upozorňuje na nepřátelské pasti, pryč jsou vtipné rozhovory Vašeho týmu, pryč jsou rozhovory vysílačkou, svoje sbohem dokonce řekly i briefingy před misí. Vžijete se do kůže kapitána Daniela Boonea, mariňáka tělem i duší. Tedy, pardon – jenom odhaduji, že to byl mariňák tělem i duší. Nic o tom totiž nevypovídá. Žádný deník, ležící ve Vašem bunkru na stole. V prvním díle to byl zdroj informací o Vás, Vašem týmu a Vašich pocitech. Zdroj, který umožňoval cítit se jako pravý voják. Jako pravý člověk. Ale druhý díl? Vždyť tady nemáte ani ten bunkr, jak pak můžete mít deník, který najdete v neexistujícím bunkru?

Dále Vy a Váš tým. Jak už jsem nastínil, už nepotkáte silné charaktery, které Vás dokážou rozesmát. Místo Deforta zde máme kadeta Tommyho, který se dokonce bojí promluvit, natož prohodit nějakou vtipnou hlášku. Hornster má zase svou náhradu u klidného a rozvážného střelce, který opět jde pro slovo daleko. Takhle bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho. Funkce stopaře, kterého dříve zastával Le Duy Nhut, vymizela úplně. Proč?

img21
„Avie moje milovaná…“

Důvod je prostý – bojuje se totiž v obytných zónách. Oblasti, kde nepotřebujete lepší orientační smysl, než má právě narozený šimpanz, logicky tedy nepotřebujete ani stopaře – Vašeho průvodce. Celkem logické, řeknete si. To sice možná ano, ale přišli jsme o důležitý charakter a součást hry. Celkem zbytečně. Smířili jste se s touto nemilou věcí? Co pak řeknete na to, že si už nezavoláte vysílačkou „domů“? Veškerou práci se spojařskou technikou převzal zelenáč Tommy – a to včetně hovorů. Škoda.

Co takhle rozdávání rozkazů svým podřízeným? Vše probíhá přes primitivně zjednodušené menu, kde prakticky volíte pouze koho a na jaké místo přesunout. Věc, která sice zabere zručnějším hráčům zlomek vteřiny, je možná pro někoho užitečná, opět jsme ale ochuzeni o atmosféru. Do minulosti vstupují příkazy typu „rozptylte se“, „ústup“ atd. Opět stejná situace – někdo tento fakt možná ocení, já to ale rozhodně nebudu.

Co se příběhu týče, je jeho vyprávění pojato celkem zajímavě (ano, první chvála, která se přímo týká hry, po necelých 1500 slovech úspěch). K Vaši jednotce se přiřadil reportér Davis, který bude hrůzy války dále předávat do médií, aby se obrazové materiály mohly dostat k divákům. Vy, jakožto hráč, se vlastně stáváte jedním z nich. Přítomny jsou průstřihy, které mají zastupovat ony televizní reportáže. Ano, nápad by to mohl být zajímavý, ale kvůli věcem zmíněným níže, to celé tak dobře nedopadlo.

Dalším problémem hry je totiž nešťastný český dabing. Je skvělé, že jsme se opět dočkali kompletní lokalizace. Její kvality ovšem nesahají lokalizaci prvního dílu ani po plosky nohou. Ne, dobře, přeháním, někam pod kotníky by se možná dostala. Výběr dabérů je podle mého názoru nevhodný, určité postavy bych obsadil úplně jinak. To je ovšem pouze věc názoru. Horší je to s emocemi, které Vaši svěřenci skoro vůbec neprojevují. Pochybuji, že je to jenom kvůli tomu, že jsou k tomu na škole amerických námořních sil vedeni. Úplně groteskní situace ovšem přichází ve chvíli, kdy uslyšíte anglickou frázi. Ano, čtete dobře. Stává se, že některý ze členů Vašeho týmu prohodí nějakou tu větičku anglicky. Opět ne proto, že by se anglicky učil při boji nebo snad proto, že válečné pokřiky zní v angličtině drsněji. Je to jednoduše z toho důvodu, že je lokalizace dost zmrvená. A kdy už na nás postavy nepromluví jinak, než anglicky? Ve zmiňovaných filmečcích mezi misemi – na jejich překlad nejspíš nezbyl čas nebo peníze.

Poslední odstavec věnuji vietnamské kampani. Ta se Vám zpřístupní po dosažení určitého bodu v kampani za americkou armádu, jejímu hraní se tedy nevyhnete. V kůži Vietconga Vás čeká alespoň částečný návrat do džungle, přesunete se o několik dnů před začátek Tetské ofenzívy. Atmosféra ovšem znovu celkem chybí…

Abych tedy přistoupil ke shrnutí – pokud si chcete zahrát pokračovatele skvělá válečné akce, který se ovšem ani trochu nevyvedl, máte možnost. Vyzkoušejte, jak vypadá katastrofálně zkažená hra, která na začátku měla ambice stát se legendou. Můžeme jen spekulovat, proč to všechno dopadlo, tak jak to dopadlo. Jisté ale je, že se to ani trochu nepovedlo. Vietcong 2 je živoucí důkaz toho, jak může dopadnout hra, pokud je na vývojáře vyvíjen tlak ze strany vydavatele.

Zdroj: TG, vlastní