Osmý podcast – Empire Bay (CZ překlad hotov)

Na oficiálním webu se dnes objevil v pořadí již osmý podcast. Tentokrát se komunitní manažerka Elizabeth a producent 2K, Jack Scalici rozpovídali o městě v Mafii II – Empire Bay. Sice se nedozvíme nic zásadně nového, ale za přečtení/poslech určitě stojí.

Update (23:51): Připravil jsem pro vás český překlad osmého podcastu, tak směle do toho! :)

Elizabeth Tobey: Vítejte u osmé epizody Mafia 2 podcastu. Jmenuji se Elizabeth Tobey a jsem zpátky s Jackem Scalicim.

Jack Scalici: Ahoj.

Elizabeth Tobey: Dnes se budeme detailněji bavit o  Empire Bay. Takže, Jacku, začněme s velice univerzální otázkou – jak velké město je?

Jack Scalici: Je to něco okolo deseti čtverečních mil.

Elizabeth Tobey: To je dostatečně jednoduchá odpověď!

Jack Scalici: To ano.

Elizabeth Tobey: Pojďme více do detailů, co tvoří město? Skládá se z více sousedství? Jaký pocit vzbuzuje? Jak je život ve městě plynulý? Co uvidíme, když se tam dostaneme?

Jack Scalici: Přesně, není to pouze jedno velké město, chodí to stejně, jako v každém jiném městě – skládá se z více okrsků. Máme tam Čínskou čtvrť, Malou Itálii, ghetto, přístav, střed města jakožto obchodní centrum, průmyslovou zónu, čtvrť, ve které žijí bohatí lidé. Přímo naproti od města přes řeku, takhle to prostě chodí. Pokud si něco zjistíte o každém větším městě, najdete tam přesně tyto okrsky, které jsem právě zmínil, a ne v každém z nich najdete rozdílné sousedství – možná ano, ale to jediné, které je pro vás důležité, je to vaše, totiž Malá Itálie. To je jediné sousedství na slovo vzaté, pokud ho neznáte, je to jediné sousedství, které zná Joe. Je to oblast, ve které je vám nejlépe, je to sousedství, ve kterém žijete.

Elizabeth Tobey: Můžeš nám prozradit něco víc o budovách a obchodech, do kterých můžeš vstoupit a interagovat s nimi?

Jack Scalici: Jasně. V jednom momentě jsme si jednoduše položili otázku „OK, kam běžně chodíme?“ Chodíme do barů, restaurací, chodíme si kupovat oblečení, chodíme do míst, kde si kupujeme jídlo. To jsou místa, do kterých pravděpodobně jako mladý a svobodný muž zajdete. Chodí tam tedy i Vito. Může navštívit několik různých jídelen, možností, kde se najíst, je v Empire Bay opravdu spousta. Všechna tyto místa jsou navíc otevřena příjemných 24 hodin denně. Každý bar ve městě je vlastněn nebo navštěvován určitou skupinou lidí. Irští gangsteři mají svůj lokál, černoši a každá mafiánská rodina také. Jsou zde také obchody se zbraněmi. Ty samozřejmě budete potřebovat, obchody tedy představují jednu možnost, jak se k nim dostat. Setkáte se ale také s chlapíkem, který se jmenuje Harry – ten je ochoten vám zbraně prodat i mimo svůj obchod, což ovšem není zrovna legitimní.

Elizabeth Tobey: Můžeš něco říct o tom, jak interaguješ s lidmi ve městě; prodavači, občany, lidmi v budovách, lidmi na ulicích? Jak to funguje?

Jack Scalici: Snažíme se, aby lidé působili co možná nejvíce živě, samozřejmě za dodržení kapacit paměti a našich technologií. Pokud tedy vystřelíte ze zbraně, začnou řvát, utíkat pryč a najdou si policistu, kterému vás nahlásí. Pokud zaútočíte na muže na člověka na ulici, občas uteče, občas se vám postaví. Potkáte chlapy, které okamžitě rozpoznáte jakožto gangstery, tvrdé hochy. Začnete boj s těmito a můžete si být jistí, že bude mnohem obtížnější, někdy dokonce mohou vytáhnout zbraň. Musíte si tedy svoje protivníky vybírat s rozvahou. Můžete si udělat zálusk na starou paní a sledovat, jak utíká, když vaše volba padne na velkého chlapíka v obleku, budou to dvě zcela rozdílné věci. Také, což už jsem nejspíš zmiňoval jinde, když přijdete do obchodu, můžete za své zboží zaplatit jako normální člověk, nebo můžete obchod vyloupit. Pokud vytáhnete zbraň, obsluha se vás bude snažit uklidnit, bude si myslet, že jste se zbláznil. Pokud to neuděláte, zavolá policii. Pokud na místě počkáte, policie po chvíli opravdu dorazí. Pokud utečete a po chvíli se vrátíte, uvidíte, jak prodavač zrovna předává váš popis inspektorovi a pak najednou: „počkejte, to je přeci on!“ – ukáže na vás, což je skvělé. Nebo například můžete vyloupit obchod s oděvy, pak si v jiném změnit oblečení, vrátit se zpět do prvního obchodu a prodavačka si vás bude chvíli prohlížet a pak: „Počkat, to je přeci on, jen si změnil oblečení, snažil se mě zmást, ale je to vůl, on se vrátil zpátky.“ Čeká na vás spoustu dalších malých interakcí jako tyto.

Elizabeth Tobey: Jak dáváte na jevu změnu období při přesunu ze čtyřicátých do padesátých let?

Jack Scalici: Změna je to dost drastická. Jedním způsobem, kterým jsme jí docílili, bylo počasí. Všechny mise ve čtyřicátých letech jsou v zimě, zatímco v padesátých letech začínáte v létě. Což okamžitě spoustu věcí mění. Auta, dámské účesy, to vše se s postupem času mění, oblečení se při přesunu ze čtyřicátých let mnohem více mění u dámského než u pánského pohlaví. Můžete si všimnout, že dámy jsou ve čtyřicátých letech oblečeny více konzervativně, k tomu je ještě zima, takže jsou všichni mnohem více nabalení. Pokud se na ně ale podíváte v padesátkách, mají na sobě sexy letní šaty, účesy také prošly změnou. Co se týče aut, ta v padesátých letech vypadají úžasně, jako kdyby se tvarem inspirovala raketami. Na začátku byla všechna zaměřena spíše užitkově. Přeci jen probíhala válka a auto jste si koupit nemohli, což spoustu lidí neví. Dílny, ve kterých se vyráběla auta, v tu době vyráběly letadla, bomby atd. Takže jste žádné nové auto na ulici nepotkali, kov byl potřeba pro válečné účely. Žádné novinky, všechno okolo roku 1940. 41, 2, 3, nevím, kdy to přesně začalo, bylo takové nudné. Žádné křiklavé žluté nebo červené auto. V padesátých letech následuje velká změna. Všechna ta síla, která vyráběla letadla se opět přeorientovala na auta. Proto se setkáváme s auty, co mají tak tvarovanou karosérii, vypadá to prostě skvěle. Mnohem lépe. Také jsou přítomni rebelové. Kultura mladých začala vzkvétat okolo padesátek, různé gangy, ať už na motorkách nebo jiné. Jsou to lidé, které nechcete potkat ve svém krásném malém sousedství. Mladí kluci, kteří mají prostě špatný přístup. A samozřejmě nemohu zapomenout na hudbu. Ta se mezi dvěma dekádami změnila opravdu k nepoznání. Stále uslyšíte hudbu ze čtyřicátek, ale už pouze na oldies stanicích. Všechno, co uslyšíte, bude do té doby zapadat. Báječná pop music, věci od Andrew’s Sisters. Bing Crosby. Když se dostanete do padesátek, můžete poslouchat rock – jednou za čas si ale přeladíte na oldies a znovu uslyšíte kousky, které jste milovali ve čtyřicátkách.

Elizabeth Tobey: Už jsi nakousl počasí, ale co nám o něm ještě můžeš říct? Jak jste ho technicky vytvořili a čeho jste chtěli počasím docílit?

Jack Scalici: To je spíš otázka pro výtvarníky, nevím přesně, jak se technicky vytvářelo počasí, ale jde o efekt částic – částic sněhu. Sníh padá, čímž samozřejmě trochu ovlivňuje způsob, jakým se ovládají vozidla. Není to nic drastického, určitě se celou cestu nebudete jen klouzat, ale rozhodně nemůžete ve sněhu jezdit tak, jako v létě, víš, co tím myslím? Pokud ve čtyřicátých letech řežete zatáčky v obrovské rychlosti  tak, až se vám auto naklání, dostanete smyk. Sníh také působí depresivním dojmem, celá Amerika té doby byla deprimovaná. Je to něco jako „pořád jsme ještě ve válce, ještě není konec, už jsme ale skoro vyhráli, pomalu se začínáme sbírat.“ Nejsou peníze, není jiná možnost práce, než v továrně – problematická doba. Nebyla k dostání žádná podniková práce. Rozhodně jí tedy nebylo tolik, jako v padesátkách. I když se hudba snažila být veselá (a některá písnička třeba i byla), tak jste si u většiny raději přáli, aby vás někdo zastřelil. Sníh byl tedy volen díky příběhu. Také vypadá pěkně. Dostane se vám úplně jiné barevné palety. V zimě je vše jednotvárné, vše vypadá černobíle. A pak v padesátých, to je barva všude. Je to tedy dobrý barevný kontrast.

Elizabeth Tobey: Jak jste ve hře zvládli změnu dne a noci?

Jack Scalici: Rozhodli jsme se nevyužít oběhu den/noc. Chtěli jsme, aby každá mise probíhala v průběhu dne. A období dne se bude měnit. Pokud jde o misi typu vloupání se do klenotnictví, kterou ve hře můžeme a nemusíme mít, tak se samozřejmě odehraje v noci, protože obchody jsou zavřené. Pokud jdete zahrabat těla, což z traileru víte, že bude vaším úkolem, také si pravděpodobně zvolíte noc. Pokud to ale bude něco typu: „Hele, jdeme prodat pár cigaret. Máme tady přece ten náklad, který před chvílí omylem vypadl z náklaďáku projíždějícího kolem.“, tak pro vás asi bude výhodnější, provést misi ve dne, dny chodí na ulici hodně lidí, kteří by si vaše cigarety mohli koupit. Někdy tedy začnete plnit úkoly ráno, někdy dopoledne, někdy večer. Jisté je, že většinou končíte v noci, protože musíte jít do postele, abyste začali další den. Počáteční čas je ovšem zcela v režii příběhu.

Elizabeth Tobey: Poslední otázka: Co bylo při vytváření města nejtěžší, abyste ho učinili uvěřitelným a nějak ho s postupem času vyvíjeli?

Jack Scalici: Řekl bych, že nejtěžší částí bylo, udělat město reálné – čehož jsme docílili – ale současně ho zachovat zábavné – tak, jak se od videoher očekává. Pokud cestujete po opravdovém městě, může vám to zabrat hodiny. Pokusíte se-li jet objížďkou, můžete skončit ve slepé uličce. Což není zábavné. Takže se naši výtvarníci museli ujistit, že ať už pojedete kamkoliv, vždy budete mít místo, kam zajít, místo, kudy projet. Museli se také ujistit, že je ve hře co možná nejméně slepých uliček, přičemž to celé pořád musí vypadat uvěřitelně. Pokud tedy byla na cestě překážka, raději jsme ji odstranili, abyste mohli pokračovat v jízdě. Nemusíte zastavovat a ukrást si jiné auto a podobné věci. Město bylo založeno na více reálných předlohách; na New Yorku, něco je myslím z Chicaga, San Francisca. Kluci z 2K Czech si to všechno objeli. Z každého toho města jsme vzali určitý aspekt a poskládali je nakonec dohromady tak, že vzniklo Empire Bay. Když se po něm projíždíte, setkáváte se s kopci. V New Yorku, pokud já vím, ale žádné kopce nepotkáte. Pokud ale jedete autem opravdu rychle, můžete se setkat s typickými honičkami ze San Francisca, kdy najednou letíte díky nějakému kopci vzduchem, což je opravdu cool. Toto asi byla nejtěžší část – vyvážit reálné město se zábavným městem. Musí totiž být interaktivní. Není to jen zábavné město z arkádových her, kde se skvěle projedete, zato ale nepotkáte žádné lidi. Pokud vyprávíte příběh, lidi potřebujete. Z mého pohledu bylo toto pro nás opravdu nejtěžší. Je v pořádku, že chceme velké, dýchající, uvěřitelné město, ale také musíme trošku popustit uzdu fantazii, aby hra bavila všechny. V našem městě se tedy můžete projíždět, ale pořád musíte dodržovat určitá pravidla silničního provozu. Policisté vás zastaví, pokud jezdíte jako šílenec, ale je to zábava.

Elizabeth Tobey: Myslím tedy, že to by bylo pro dnešek všechno, díky za pozornost, za pár dní se těším u podcastu číslo 9.